METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tohle je apríl, jasně že je. Řvoucí ticho křečovitých úsměvů, vtip za každou cenu, šílenství. Rána do stolu, lístek z kalendáře se kterým jsi odešel na onu místnost. Utři si ústa, slintáš. Druhý duben, třetí duben, čísla rozplizlá po okenní tabulce vykuchané ze střev kysele páchnoucího mimozemšťana. A je čtvrtého. Hraničící s nechutí utínáš výhonky rozbujelých vizí pohupujících se na pranýři umučenců, posloucháš a hlídáš, noc je stálá, nemění pocity šílenců vržených do tuhnoucího asfaltu, kalamita duše, neschopnost. Pátý duben se po tobě válí jak děvka po kanapi. Další den plný halucinací. Dupající medvědi se svíjí pod palbou argumentů a hledají své nechutné žrádlo, je smrduté a studí, nemoc, otrava, padlí andělé. Sedmého, osmého, devátého, křeče. Tak už pojď, jsi stejně jen kouskem nepodařené fosilie, která zapadla někde pod špinavou vanu a ucpaný odtok strhává plesnivé šváby až do extáze, kroutí se nad sebou samými a plkají o lidech. Umírající ráno desátého dubna. Železo je sladké a lepí se ti do podpaždí jako žížala co snědla marmeládu, jedenáctého, vodka zkameněla ve tvých útrobách a válí se tam s rozpuštěným elixírem mládí, vojenská pěst ti zpívá o Vánocích a tvá pravnoučata hledají svůj prvopočátek. Konec dne je iluze, slunce praskající podrážkou ošlapaných bot, tvé nálady mají špatný vliv na opilé pouliční osvětlení, a zase noc, je tady půlka měsíce. Čas vydrží všechno co si jen umí představit průvodce z muzea kuriozit, čepici má stejně jen namalovanou na oškrábané hlavě. Hodí se k masu co ztratila chromá lvice, žere, je žrána, rozežírá. A plastičtí chirurgové marně roubují další bradavice. Ve tvé kapse se okotila křečovitá vzpomínka co se smála mezi tvými stehny. Chobot ti skalpují smějící se prasata, abnormalita situace, genocida zábran, zapáchající rozkoš. Další stádo dní, kolikátého už? Dvacátého? Ztráta soudnosti. Řehtající koníček tě veze do krajiny jemné východní kultury. Samurajský tanec z gangsterského filmu. Den za dnem, krok za krokem, oko za zubem. Šílená lepicí páska se omotává kolem škrcených nadějí hubeného slona. Poslední noc, konec dubna, vysvobození. Ale ty se už dávno houpáš na lustru s oprátkou pevně utaženou kolem hrdla. Přijela pouť, přijela pouť.
Mistr Patton a jeho FANTÔMAS je hudební absces vůči němuž selhávají běžná popisová schémata a absurdní se zdají jakákoli přirovnání. Jde o hudbu vytrhávající se z modelů notových zápisů, zvukově se tříštící v nepochopitelných výbuších šílenství a pocitově provokující halucinogenní vize. Nestandardnost tohoto „hlukového“ tělesa dosahuje až oné hranice, za kterou se stává hudební dílo pro posluchače buď milovaným mazlíčkem nebo nestravitelným prokletím. Asi málokdo nad něčím takovým dokáže jen netečně pokrčit rameny. Mám pocit, že v takto psychedelicky stavěné hudbě jde především o vytváření prostoru pro představivost a schopnost fantastického domýšlení se je jedinou cestou jak tvorbu FANTÔMAS vnímat. Šanci má jen ten, kdo je naladěn na podobnou vlnu s vlastními tvůrci. Šanci má jen ten, kdo je dostatečně blázen aby nehrozilo, že se zblázní z téhle hudby. Šanci má jen ten, kdo je dostatečně normální, aby se dokázal ze sevření šíleného Fantomase vrátit k běžnému životu. Mám šanci?
S hodnocením je problém, zvukové kreace FANTÔMAS na mě pocitově působí, těžko je však dokážu vnímat jako hudbu, je to úlet a jako takový se dá stěží označit nálepkou kvalitního alba, těžko se dá zatratit, těžko obodovat. Proto tahle recenze zůstane výjimečně bez číselného verdiktu.
PS: Pokud jsem někoho naštval tím, že se nedozvěděl nic o tomto aktuálním albu, pak se omlouvám a jediné co mohu dodat je, že nepopsatelnou hudbu nemá cenu pokoušet se popisovat. Snad jen, i nové album je takové jako byla ta minulá. Divné. Vždyť se také jedná o materiál vzniklý už v roce 2003 při nahrávání minulé desky „Delìrium Cordìa“. Prostě jen další kousky co se válely někde pod špinavou vanou a které na světlo vymetl nelítostný smeták času.
Patton, Lombardo a spol. přinášejí další porci hudby balancující na hranici muzikálnosti a zvukové absurdity. Střípky poskládané jako dubnové dny vytvářejí měsíc plný nenormálních hudebních i nehudebních pasáží tříštících se v šíleném chaosu. Příjemné halucinace přeju.
Mike Patton
- vokál
Buzz
- kytara
Trevor Dunn
- basová kytara
Dave Lombardo
- bicí
1. 04/01/05
2. 04/02/05
3. 04/03/05
4. 04/04/05
5. 04/05/05
6. 04/06/05
7. 04/07/05
8. 04/08/05
9. 04/09/05
10. 04/10/05
11. 04/11/05
12. 04/12/05
13. 04/13/05
14. 04/14/05
15. 04/15/05
16. 04/16/05
17. 04/17/05
18. 04/18/05
19. 04/19/05
20. 04/20/05
21. 04/21/05
22. 04/22/05
23. 04/23/05
24. 04/24/05
25. 04/25/05
26. 04/26/05
27. 04/27/05
28. 04/28/05
29. 04/29/05
30. 04/30/05
The Director’s Cut Live: A New Year’s Revolution (2011)
Suspended Animation (2005)
Delìrium Cordìa (2004)
The Director's Cut (2001)
Fantômas (1999)
FANTOMAS jako by se lehce otočili směrem ke své prvotině z roku 1999, ovšem s tím, že jejich myšlenky jsou poskvrněny výstřiky totálního šílenství z minulé fošny. „Delìrium Cordìa“ mi přišlo opravdu hodně „střelené“ a myslel jsem že tuto hranici již Mr. Patton nepřekročí, nicméně stalo se. Nejen že pomyslná čára, která ohraničovala minulou desku byla překročena, ale z dálek některých bodů bizarního světa zachyceného na „Suspended Animation“ není tato hranice vůbec vidět. Zvrácená soulož animáčských zvuků, hororových fragmentů a psychometalových pasáží rozverně poskakuje z jednoho motivu na jiný a nenechá vašim sluchovodům jedinou chvilku na odpočinek. Pokud „Delìrium Cordìa“ byla spíše náladovým sound-trackem, zde se připravte na hudební sado-masochismus pro starší a pokročilé posluchače. Opravdu si netroufám odhadovat jakou trýzeň FANTOMAS vymyslí dále, nicméně již teď se na ní těším.
Hovoriť v tomto prípade o hudbe by asi nebolo na mieste. To isté sa dá "nepovedať" aj o speve, ale aj napriek tomu nemôžem nič iné, ako tento album odporúčať. Odporúčam ho všetkým, ktorý majú radi experimenty a koncentrované šialenstvo. Práve veci, ako FANTÔMAS, ma vždy upokoja a dostanú do normálnych koľají. Ťažko objektívne obodovať tento počin, no pre mňa je to proste KVLT ... a preto dávam plný počet!
KVLT a riadny. toto zazit nazivo zahrabani pod hnijucimi fanusikmi ktory zomreli po uvodnej skladbe a ty to musis pocuvat uz po sty raz lebo musis a nezomieras.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.